Keď iba fantázia nestačí: Isaac Asimov – Konec Věčnosti (recenzia)

img.phpAko by vyzeral svet, keby si ľudstvo určovalo svoju budúcnosť samo? Boli by sme šťastnejší, krajší, vyspelejší? Alebo by to bolo naopak? Na tieto otázky sa pokúša odpovedať klasický román Isaaca Asimova Konec věčnosti.

Večnosť je tajné spoločenstvo ľudí, ktorí žijú mimo Čas. Pozorujú jednotlivé storočia, a keď zaznamenajú nejaký škodlivý jav, zmenia priebeh skutočnosti na priaznivejšiu variantu. Pokazenie bŕzd automobilu zabráni vojne, nedoručenie listu zasa rozšíreniu drogovej závislosti v spoločnosti, a podobne.  Pracovníci a obyvatelia Večnosti nie sú žiadni superhrdinovia, ich výnimočnosť spočívala hlavne v tom, že ich zmiznutie z reálneho Času do Večnosti nespôsobí žiadnu zmenu skutočnosti. Žijú svoj život odtrhnutí od Času, s vedomím, že realita je len iluzórna a jedna skutočnosť môže byť po uvážení Časovej rady nahradená inou, vhodnejšou. Medzi týchto ľudí patrí aj Andrew Harlan, Prevádzkový technik Večnosti. Plní svoje povinnosti svedomito a s pocitom, že robí správnu vec. Pomáha predsa ľudstvu k šťastnejšej skutočnosti. No jedného dňa jeho svetom otrasú dve veci.  Po prvý krát v živote sa zamiluje – do krásnej Noÿs, žijúcej v 482. storočí. A zistí, že jeho nadriadení majú tajomný plán, ktorý zahŕňa aj jeho. Postupne odhaľuje ukryté informácie a zisťuje, že ďalší osud Večnosti závisí od neho.

Od románu Konec Věčnosti som očakávala dosť veľa. Isaac Asimov je vyzdvihovaným pojmom sci-fi literatúry už celé desaťročia a pútavý opis deja na obálke ma skutočne zaujal. Hlavne, keď Konec Věčnosti býva označovaný za jedno z jeho najlepších diel. Realita ma ale trochu sklamala. Dokonca natoľko, že som si knihu prečítala ešte raz, aby som vedela presne definovať, čo sa mi vlastne nepáči. 🙂 Bola som z toho totiž zmätená. Zápletka je zaujímavá a dobre premyslená, rozumiem, k akému záveru chcel autor čitateľa priviesť a myšlienka na to, že k zmene a vývoju k lepšiemu je potreba sa prepracovať cez ťažké skúšky, je mi blízka. Takisto chladné a odcudzené prostredie Večnosti  a jeho hierarchia boli opísané dobre, takže ste získali pocit, že na Večnosti je niečo zvláštneho. Nevyhovovali mi ale hlavné postavy. Nie že by boli nesympatické – boli mi úplne ľahostajné. Bolo mi jedno, čo bude s Harlanom, s Noÿs, neverila som ich vzťahu a tomu, že pretrvá. Všetko mi pripadalo akési dvojrozmerné – napríklad Noÿs v tomto diele nemá v podstate žiadne charakterové vlastnosti, autor sa zameriava najmä na to, aká je krásna a čo má oblečené. Takisto musím priznať, že časová slučka, ktorá je základným kameňom celej zápletky, mi pripadá nelogická a neuskutočniteľná. Ale zrejme je to spôsobené len tým, že som osoba z Primitívnych dôb, ktorá dokáže o časových paradoxoch uvažovať len okrajovo a nie v plnej šírke (ako sa vyjadril jeden Harlanov nadriadený).

Priznávam románu veľa dobrých vlastností, má zaujímavú zápletku, dobre rozpracovaný dej plný zvratov, aj dostatok námetov na premýšľanie. No chýba mu niečo podstatné, čo by ma primälo vžiť sa do deja, aby sa pre mňa stal niečím iným ako celkom príjemnou sci-fi, ktorú prečítam, a už sa k nej nevrátim. Aby zanechal hlbšiu stopu. Bohatá fantázia a prepracovaná vízia možnej budúcnosti totiž nestačí na to, aby sa z normálneho románu stal výborný. Kniha zaujala moju rozumovú stránku, zamýšľala som sa nad etikou Večnosti, časovou kauzalitou, a bola príjemne prekvapená, do akých detailov bola celá spoločnosť v románe spracovaná. No bolo to žasnutie nezúčastneného pozorovateľa. Knihe sa nepodarilo vtiahnuť ma do deja tak, aby som tŕpla, čo bude ďalej, a s hrdinami prežívala všetky dramatické situácie. Nemôžem posúdiť celkovo štýl Isaaca Asimova, keďže som čítala zatiaľ len jednu jeho knihu. Mám ale pocit, že v tomto prípade sa mal vzdať  snahy byť jedným z najplodnejších spisovateľov na svete a spracovať román viac do hĺbky. Rozhodne však oceňujem originalitu myšlienok a nápadov a určite si prečítam ešte ďalšie z jeho mnohých diel. Predsa len, Asimov nebol  menovaný Veľmajstrom žánru sci-fi len tak pre nič za nič. Jeho predstavy budúcnosti a fantázia zostávajú originálne a zaujímavé aj po mnohých desaťročiach.

Ukážka:

Následujícího dne si Hlavní analytik Twissell zavolal Adrewa Harlana do své kanceláře.

„Jak by se vám zamlouvalo, hochu, kdybyste si střihnul jednu empézetku?“ zeptal se.

Harlanovi dokonale kápl do noty. Celé ráno totiž litoval, že se tak zbaběle distancoval od osobní odpovědnosti v práci Provozního technika. Fňukal přece jak děcko: Já nic neprovedl, netrestejte mě!

Tím naopak vlastně připouštěl, že Provozní technik cosi zlého provádí a že on nenese vinu jenom proto, že tu je příliš krátkou dobu, než aby se stačil dopustit nějakého zločinu.

Přivítal příležitost, aby tu výmluvu zahladil. Bude to pro něj přímo zadostiučinění. Může říct Cooperovi: Ano, provedl jsem cosi, co způsobilo, že se z mnoha milionů lidí staly nové osobnosti, jenže to bylo zapotřebí a jsem pyšný na to, že to provedla moje ruka.

„Jsem připravený, pane,“ ozval se Harlan radostně.

„Dobře, dobře. Určitě vás, hochu, potěší,“ zadýmal z cigarety, jejíž konec se rozžhavil doruda, „že jste všechny analýzy spočítal s nesmírně vysokou přesností.“

„Děkuji, pane.“ Takže najednou analýzy, pomyslel si Harlan, už ne dohady.

„Máte talent. Vynikající talent, hochu. Počítám, že jste schopen velkých věcí. A proto začneme s touhle, s 223. stoletím. Vaše tvrzení, že selhání automobilové spojky může vést k potřebnému větvení bez dalších nežádoucích vedlejších účinků, je naprosto správné. Půjdete tu spojku pokazit?“

„Ano, pane.“

A tak podstoupil Harlan svůj křest coby skutečný Provozní technik. Stal se čímsi víc než jen mužem s červeným odznakem. Měnil Skutečnost. Stačilo mu jen pár minut v celém 223. století, aby pokazil jednoduchý mechanismus. Výsledkem bylo, že jistý mladík zmeškal přednášku z fyziky, na kterou spěchal. Kvůli tomu se nedal na studium solárního inženýrství a vynález naprosto jednoduchého zařízení se tak opozdil o rozhodujících deset roků. A tohle zase mělo ten úžasný výsledek, že se zabránilo válce, která hrozila v 224. století.

Bylo to pro dobro lidstva? Co když se přitom změnily lidské osobnosti? Nové osobnosti jsou však přece stejně lidské jako ty předchozí a zaslouží si stejně kvalitní život. Pokud se snad některým lidem život zkrátil, většímu množství se naopak prodloužil a byl šťastnější. V nové Skutečnosti sice nikdo nenapíše jisté skvělé literární dílo, oslavu lidského citu a intelektu, avšak několik výtisků se zachová po knihovnách Věčnosti, nebo snad ne? A nevznikla naopak jiná skvělá umělecká díla?

A přece se Harlan té bezesné noci zmítal dlouhé hodiny v mučivých pochybách, a když konečně upadl do neklidného spánku, přihodilo se mu něco, co se mu nestalo už po celá léta. Zdálo se mu o matce.

.

Názov: Konec Věčnosti

Autor: Isaac Asimov

Originálny názov: The End of Eternity

Vydalo Albatros nakladatelství, a. s., Praha, v roku 2002, ISBN 80-00-01059-3

Reklamy

2 thoughts on “Keď iba fantázia nestačí: Isaac Asimov – Konec Věčnosti (recenzia)

  1. Je zajímavé, že jsi mě svou recenzí dokázala neodradit. 😀 Totiž, abych to vysvětlila, zřejmě by mi také chyběla ona lidská rovina, ale námět (podpořený ukázkou) se mi zdá tak fascinující, že se do toho nejspíš pustím. Když se nad tím tak zamyslím, autoři sci-fi obvykle co do lidských emocí nezacházejí tak hluboko jako v jiných žánrech – pocity čtenář vnímá spíš z celého obrazu a popsané situace. Je to pak takové příjemně “studené” a člověk pak mnohem lépe vnímá poselství, které u sci-fi nesmí chybět. Každopádně moc děkuji, úžasná práce Pokaždé musím obdivovat, jak vyváženě to dokážeš napsat.

  2. Casie, som veľmi rada, že som ťa neodradila, a ďakujem za pochvalu vyváženosti 🙂 Naozaj som sa snažila 🙂 Myslím, že za mojim sklamaním z Asimova boli proste príliš veľké očakávania. Sci-fi je môj obľúbený žáner a takisto si vždy radšej prečítam o pieskoch na Marse než o nejakom techtle-mechtle, ale čítala som už romány, kde boli obidve roviny krásne vyvážené (napr. Den trifidů, pekne popísané vzťahy a zároveň geniálne zobrazenie sveta po katastrofe), takže som akosi automaticky očakávala, že to bude rovnaké. No a Asimov má zrejme iný štýl. Som rada, že sa mi napriek tomu podarilo dostatočne zdôrazniť, že inak je Konec Věčnosti dobrý román 😉

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Connecting to %s