Aký je recept na skvelý fantasy trhák? Potrebujete: jednu zakázanú lásku, jedného psychopatického megalomana, zopár upírov a vlkolakov, približne milión démonov a obrovské množstvo dych vyrážajúcich prekvapujúcich zvratov. Pretrepať, nemiešať. Akou barmankou je Cassandra Clareová môžete posúdiť pri čítaní jej koktejlu číslo dva zo série Nástroje smrti, knihy Město z popela.
Město z popela začína presne tam, kde Město z kostí končí. Claryina mama je v kóme, Valentýn je v čudu a Clary a Jace sú v šoku zo získaných informácií. To, čo by Clary teraz chcela najviac, je aspoň trocha pokoja, ale to sa jej pochopiteľne nesplní. Udalosti z prvej knihy budú mať svoje (neblahé) následky, všetko sa ešte viac skomplikuje prispením iných nadprirodzených bytostí, a naviac sú tu aj city. Ach, tie city! Vyzerá to , že Clary nečaká ani trochu jednoduché obdobie.
Na Město z popela som bola skutočne zvedavá. Čo si budeme hovoriť, Město z kostí nastavilo latku poriadne vysoko, takže ma veľmi zaujímalo, ako sa autorka popasovala s pokračovaním. Tak si to povedzme na rovinu: Cassandra Clareová nastavenú latku s ľahkosťou a gráciou prekročila. 🙂 V podstate všetko, čo som písala o prvej knihe, platí aj o dvojke. Dej je napínavý a nabitý najrozličnejšími udalosťami, takže prakticky nemôžete prestať čítať. V podstate každú chvíľu na vás číha nejaký výborne napísaný šokujúci zvrat, takže predpokladať, ako sa bude dej vyvíjať, je v podstate nemožné. Dar písať vtipné konverzácie medzi postavami autorku neopustil ani teraz, a tak je tu množstvo miest, na ktorých sa budete pochechtávať. A presne ako v jednotke, postavy sú perfektne vykreslené. Oceňujem napríklad to, ako skvele je napísaný Valentýn. Psychopat, presvedčený o vlastnej pravde… Mňam! To sa mi páči; samozrejme, pokiaľ bude na konci porazený, že áno. Jace a Clary a aj všetci ostatní sú mimoriadne sympatickí, máme možnosť ich poznať a obľúbiť si ich ešte viac ako v prvej knihe. Mňa ale z neznámeho dôvodu najviac oslovuje postava Krasomila Pohromu (mimochodom, prečo jeho meno preložili ako Krasomil, keď v origináli sa volá Magnus, čo sa k nemu nielen významom hodí viac?). Jace je super, ale pre mňa predsa len primladý a príliš rozháraný. Krasomil je vo svojich 300 rokoch v najlepšom veku, má skvelý zmysel pre humor, je nad vecou. A okrem toho, na mužoch s flitrami niečo je. 🙂 Rovnako ako v jednotke, aj v dvojke sa nájde priestor pre veľké množstvo psychológie postáv. Láska, ktorú nechceme, ale predsa tu je, aj tá, ktorú by sme si priali cítiť, ale necítime. Vzťahy a situácie tak skvele vystihnuté, že by niekedy mohli slúžiť ako príklad v nejakej príručke. Napríklad „Ako nekomunikovať so svojimi adoptívnymi deťmi“ v prípade Marysy. 🙂 Všetko je to ale našťastie napísané veľmi úsporne, takže sa nemusíte báť, že by ste sa utopili v mori sĺz, prípadne sladkých slovíčok.
V podstate nemám románu čo vytknúť, keďže aj Mladá fronta si zrejme uvedomila nevydarenosť predchádzajúcej obálky, a tentoraz už použili podklady z anglického originálu. Jediná vec v knihe, ktorá mi pripadá trochu pritiahnutá za vlasy, je Jaceova reakcia na určitú informáciu. Myslím, že je zvláštne, že by tú skutočnosť bral tak na ľahkú váhu a stále si šiel za svojim. Ale to je len môj názor, ten vlastný si spravíte sami po prečítaní knihy. 🙂
Cassandra Clareová sa zasa raz ukázala ako skvelá barmanka. Všetky ingrediencie sú v tom správnom pomere: dráma, vtip aj pocity. Pribudli nové postavy, nové schopnosti, a množstvo ľudských bytostí v skupine sa nám utešene zmenšuje. 🙂 Ale pozor, vďaka skvelému štýlu, niektorým tajuplným informáciám v texte, a epilógu je tento koktejl vysoko návykový! Preto odporúčam si rovno zohnať aj dávku číslo tri, Město ze skla, aby ste nemuseli trpieť abstinenčnými príznakmi.
Ukážka:
(Tentoraz je to ukážka jedinečnej schopnosti Cassandry Clareovej spojiť vážne okamihy s humorom.)
.
Clary měla pocit, že mu rozumí. Způsob, jakým se Marysa Lightwoodová dívala, jí připomněl tu štíhlou tmavovlasou dívku z fotografie, kterou jí dal Hodge – tu s povýšeně zvednutou bradou.
„Jak myslíš, že tě bere?“ zeptala se. „Vážně si myslíš, že doufali, že jsi mrtvý?“
Luke se usmál. „Možná ne z nenávisti, ale určitě by pro ně bylo pohodlnější a jednodušší, kdybych umřel. To, že jsem nejen naživu, ale že navíc vedu zdejší smečku, pro ně nemůže být dobrá zpráva. Koneckonců, jejich práce spočívá v udržování míru mezi obyvateli podsvěta a najednou se tu objevím já, se svou minulostí a spoustou důvodů k pomstě. Asi se bojí, že budu neřízená střela.“
„A budete?“ zeptal se Simon. Pizza už došla, takže se bez váhání natáhl a vzal si jeden z okrajů, které Clary nechala na talíři. Věděl, že nemá okraje ráda. „Budete neřízená střela?“
„Na mně nic neřízeného není. Jsem už lhostejný. Ve středním věku.“
„Akorát jednou za měsíc se měníš ve vlka a vyrážíš lovit zvířátka,“ připomněla mu Clary.
„Mohlo by to být horší,“ podotkl Luke. „Spousta mužů v mém věku si kupuje drahá sportovní auta a spí s topmodelkami.“
„Je vám teprve třicet osm,“ řekl Simon. „Takže ve středním věku ještě nejste.“
„Díky, Simone, to je od tebe milé.“ Luke otevřel krabici od pizzy, a když zjistil, že je prázdná, s povzdechem ji zase zavřel. „I když jsi snědl všechnu pizzu.“
„Měl jsem jenom pět kousků,“ bránil se Simon a zhoupl se na židli dozadu, takže nejistě spočívala jen na dvou zadních nohách.
„Z kolika kousků se podle tebe skládá jedna pizza, ty pako?“ chtěla vědět Clary.
„Míň než pět kousků není večeře, jenom svačinka.“ Simon se s obavami podíval na Luka. „Znamená to, že se teď proměníte ve vlka a sežerete mě?“
„To určitě ne.“ Luke se zvedl a nacpal krabici od pizzy do odpadkového koše. „Byl bys moc tuhý a nestravitelný.“
„Ale zato košer,“ upozornil ho Simon vesele.
„Dám na tebe tip všem židovským vlkodlakům.“ Luke se zády opřel o kuchyňskou linku. “Ale abych odpověděl na tvoji otázku, Clary – vlastně to bylo divné, vidět Marysu Lightwoodovou, ale ne kvůli ní samotné. Bylo to tím prostředím. Institut mi dost připomíná Síň Dohod v Idrisu. Úplně jsem kolem sebe cítil sílu všech těch run z Šedé knihy, a to jsem se je patnáct let snažil zapomenout.”
“A podařilo se?” zeptala se Clary. “Zapomněl jsi je?”
“Některé věci člověk nikdy nezapomene. Runy v Šedé knize jsou víc než jen nějaké obrázky. Stanou se tvou součástí. Součástí tvé kůže. Když jsi jednou lovcem stínů, nikdy tě to už neopustí. Je to dar, který si neseš v krvi, a nemůžeš ho změnit o nic víc než svoji krevní skupinu.”
.
Názov: Město z popela
Autor: Cassandra Clareová
Originálny názov: City of Ashes (Mortal Instruments)
Vydala Mladá fronta a. s. v roku 2010, ISBN 978-80-204-1910-1
Pravá knihomolka 
Tahle kniha je úžasná! A co teprve třetí díl! Ale nebudu spoilovat a pomlčím. Hrozně se mi líbí, jak autorka pracuje… se vším. A co se Jace a jeho reakcí týče… však pochopíš. Asi. ^^ Já jsem moc neměla ráda Simona. Vždyť ho to muselo hrozně bolet, chodit s Clary i přes to, že ví, že ho ta holka nemiluje. Já bych to asi neudělala a přišlo mi to takové.. zvláštní. A Clary mi tu chvíli přišla hrozná…
Trojku už čítam a je naozaj skvelá. A Clary by som nesúdila tak prísne 🙂 Ona predsa nevedela, že je hrdinkou romantickej fantasy knihy, takže sa snažila robiť iba to, čo jej prišlo najrozumnejšie a jednoducho dúfala, že sa do Simona zaľúbi. Páčilo sa mi, ako to Cassandra Clareová skvele popísala, takže som v podstate rozumela všetkým 🙂 A som zvedavá, či sa odhodlám na ďalšie tri pokračovania, keď konečne vyjdú 🙂
Četla jsem Město z kostí, docela mě to zaujalo, i když si myslím, že je to kniha pro mladší generaci než jsem já…. ale už se těším na další díl, určitě si jej přečtu.
Áno, ono to v podstate je literatúra pre mládež… Ale pobavíme sa pri tom aj my, vekovo pokročilejší 🙂 Rozhodne stojí za to čítať aj ďalšie diely.